Je chladné nedělní ráno v brzkém květnu a ten zbytek přírody, co ve městě zbyl, se před východem slunce probouzí k životu. Prvních pár zpěváků pěje své ranní písně a kdesi v předměstí, v houští mezi rodinnými domy, svítí něco podivného, sotva rozeznatelného. Ztlumený displej notebooku, přepnutý pouze do červených barev, slabě ozařuje Matyasovu tvář a od jeho očí se odráží běžící řádky počítačového kódu v terminálu. Ubalená cigareta mezi jeho prsty pomalu dohořívá a popel se chystá upadnout, když v tom palec, ležící na mezerníku, zkušeným pohybem popel odklepne. V dáli za změtí starých rodinných domů se tyčí obrovské mrakodrapy, ozářené všemožnými neony a projektory, které z té dálky splývají v jeden světelný mrak, zahalující věže, tyčící se do nebes. Scan kódu se zastavil. “Bingo!”, zašeptal si Matyas a potáhnul si zbytku cigarety, kterou pak típnul o zem, na které seděl.
V terminálu svítí MAC adresa routeru, který se skrývá v útrobách některého z domů, po kterém už téměř rok pátrá. Nebýt zkorumpovaných poldů, tak má Matyas úplně jinou práci a starosti, ale stačí jedna krysa, jedna přeposlaná informace a celá akce jde do prdele. Hned vedle té změti písmen a číslic na displeji přeskakuje hodnota síly signálu. Je tam teď pár decibelů, a tak se Matyas naklání přes displej ke svým nohám, kde mu na batohu leží malá směrová wifi anténa a natáčí ji trochu doleva. Síla signálu ale ještě klesá, je to tedy ten dům vpravo – nenápadný starý rodinný barák, socialistická “novostavba” z druhé poloviny 20. století s blyštivou omítkou plnou kousků nadrobené slídy a po několik generací přistavovaných teras, garáží a kůlen. Takový paskvil, který musí každého architekta nebo designéra na první pohled bolet. Síla signálu narostla hned po namíření antény tím správným směrem. Vypátrat skupinu lidí, kteří si dávají dobrý pozor a jsou krytí někým od policie, je dost těžké. Takto dokáží některé skupiny fungovat i několik let, dokud neudělají nějakou chybu. A tu chybu právě dělají. Používají pořád ten samý wifi router pro vnitřní LAN síť v domnění, že je neviditelný, když není připojen k internetu. Tahle skupina už několik let unáší a pašuje lidi na východ, zejména děti chudých lidí a bezdomovců, po kterých nikdo nijak zvlášť nepátrá. Jakmile se na darkwebu objevily první nahrávky a fotografie mučení a týrání těch malých prcků, zvedlo to vlnu odporu a v zákulisí začal vznikat server HaDeS (HackerDevotionSystem, nebo taky bůh podsvětí), který si dal za cíl nasbírat co nejvíce stop, vedoucí k této sadistické skupině a předat je spravedlnosti. To bylo před rokem. Nasbírat důkazy trvalo necelý týden, včetně ověřené lokace a mobilních telefonů, které skupina používala. Policie to poprvé zametla pod koberec, podruhé tam poslala zásahovku. Skupina byla ale velmi dobře informovaná někým z řad policie a celý dům, který i s vězněnými dětmi obývali, stihli vyklidit. Zbyly jen špinavé matrace a provazy. Předat tyhle informace policii byla zásadní chyba. Trvalo několik dalších měsíců, než se podařilo zjistit nějakou aktivní stopu této skupiny, tak to teď hlavně nepodělat.
Matyas se opět pouští do zběsilého psaní příkazů a jako duch prolézá možná připojení, aniž by na wifi vzbudil jakoukoliv pozornost. Nebýt tahle krabička kompletně offline od internetu, nemusel tady Maty ráno posedávat a jako obvykle si s takovou banalitou poradil od počítače kdekoliv jinde, než na vlhké studené zemi. Kdy jindy, než v neděli nad ránem, kdy téměř všichni spí a šance, že bude někdo monitorovat offline router, je mizivá. Když Maty sesbírá všechny potřebné údaje pro útok a síťové adresy routeru, vytáhne z batohu malou krabičku s usb vstupy a připojí do ní malou směrovou anténu. Zdánlivě malá krabička je ve skutečnosti poslední model mikropočítače Raspberry Pi (RasPi), který má v sobě i gsm modul pro připojení přes datovou síť mobilního operátora a vysokokapacitní baterie z několika smartphonů. Vydrží běžet v nepřetržitém provozu několik týdnů. Se solárním článkem, který krabičku pokrývá, je pak výdrž při normálním využití téměř neomezená.
RasPi je nastaveno na vzdálený přístup přes zabezpečený kanál SSH (Secure Shell), díky kterému se dá k této offline wifině připojit odkudkoliv z internetu přes mobilní data. Po pečlivém zamaskování krabičky s nasměrovanou anténou na cílový dům si Maty pomalu a tiše sbalí notebook do batohu, odplíží se ze zarostlého hájku když už pomalu svítá a po cestě uličkami probouzejícího se předměstí na smartphonu kontroluje připojení k ukryté krabičce RasPi, která v té samé chvíli, kdy přijme požadavek na připojení, v křoví slabě zabliká a je hotovo. Zabezpečené připojení je na světě. Pár kliků na dotykové obrazovce a spouští se skript pro zachytávání paketů a monitorování veškerého provozu této sítě.
Když Maty přechází křižovatku ulic mezi nízkými starými domy z dob průmyslových kolonií, z vedlejší ulice pomalu vyjede auto a doprovází Matyase jeho směrem k vybydlené čtvrti starých ruin a výjezdu z předměstí. Maty se rozhlíží, auto zastaví, on nastoupí. Zaklapnou se dveře, zhasnou brzdová světla a automobil pomalu mizí v temných uličkách předměstí.
Do tichého bzučení elektromotoru náhle zavibruje Matyho telefon a ohlásí mu zachytnuté pakety se zašifrovaným hashem, který v sobě ukrývá heslo na wifi, kterou před chvíli zaměřil. Okamžitě tento hash soubor stáhne a naloguje se do univerzitního superpočítače jako jeden z profesorů a v samostatném virtuálním prostoru spustí dekryptování hesla. Chvíli se fascinovaně dívá na rychlost, se kterou superpočítač zkouší veškerá možná hesla, až se opět vrátí ke sledování cesty před sebou. Nedůvěra v autonomní řízení spolu s Matyho vědomostmi o počítačích jej nutí sledovat cestu a být ve střehu i když za několik let jízdy v těchto samochodech jen s úžasem koukal, v jakých situacích se tyto vozidla dokázaly vyznat. “Když jsem to hacknul já, může to hacknout každý” – znělo neustále Matymu v hlavě, kdykoliv do tohoto auta nasedl.
Další vibrace telefonu. Heslo je rozšifrováno. “Doprdele, to byla rychlost”, šeptá si Maty a z vojenského batohu okamžitě vytahuje notebook, který zalije interiér vozu známou, nenápadně červenou barvou z displeje, kterou o vteřinu později začne doprovázet známé cvakání nízkozdvihových kláves. Než doveze automobil Matyho do hotelu, má už Maty plný přístup do routeru a jako neviditelná chobotnice stahuje veškeré údaje o připojených zařízeních. Auto se navigovalo v potemnělých uličkách starého města, kde byly ještě staré cihlové domy a honosné židovské vily z první republiky, a po chvíli vjelo do otevírajících se masivních kovových vrat na pozemek obehnaný třímetrovým betonovým plotem a zaparkovalo v připravené, otevřené garáži. Oznámilo Matymu dosáhnutí cíle cesty a zapnulo automatické nabíjení. Ten ještě dobrých pár minut seděl na sedačce, ťukal do klávesnice a oči mu těkaly z jednoho řádku na druhý, když se zarazil, znechuceně polkl to prázdno v puse a rychle začal v telefonních kontaktech hledat to správné číslo, komu zavolat.