Je chladné nedělní ráno v brzkém květnu a ten zbytek přírody, co ve městě zbyl, se před východem slunce probouzí k životu. Prvních pár zpěváků pěje své ranní písně a kdesi v předměstí, v houští mezi rodinnými domy, svítí něco podivného, sotva rozeznatelného. Ztlumený displej notebooku, přepnutý pouze do červených barev, slabě ozařuje Matyasovu tvář a od jeho očí se odráží běžící řádky počítačového kódu v terminálu. Ubalená cigareta mezi jeho prsty pomalu dohořívá a popel se chystá upadnout, když v tom palec, ležící na mezerníku, zkušeným pohybem popel odklepne. V dáli za změtí starých rodinných domů se tyčí obrovské mrakodrapy, ozářené všemožnými neony a projektory, které z té dálky splývají v jeden světelný mrak, zahalující věže, tyčící se do nebes. Scan kódu se zastavil. “Bingo!”, zašeptal si Matyas a potáhnul si zbytku cigarety, kterou pak típnul o zem, na které seděl.
— Kapitolu právě připravuji —